|
Pietro
| Založen: 13. 08. 2014 |
| Příspěvky: 258 |
|
|
|
| Zaslal: 5.9.2014 9:26 |
|
|
 |
|
Má fandovská povinnost mi přímo VELÍ využít potenciálu jistého Andreyina dílu z K11. Adminovi se to bude asi číst dost bídně a se skřípavým zvukem zubů.
Délka: 3 102 slov.
Minulost se vrací
(Vergangenheit ist zurück)
To, co se zdálo jako usnadnění práce, se stalo po určité době nepraktickým.
Šéfová tedy zařídila opětovné rozdělení komisařů na dvojice – Semir a Tom, resp. Jan a Pietro.
Prý z důvodů, že se svědci necítí pohodlně…
Jedno pondělí ráno, pár dní před přestavbou:
„Kde je Semir?“, divil se Tom.
„Nevíme.“, odvětili sborově Jan s Pietrem.
„Už tu měl být před hodinou!“, začal se zlobit Tom.
„No a ani mobil nebere. Kruci!“, prskal Tom.
„Pokud vím, včera měl schůzku s Terezou.“, odvětil Jan.
„Jo, to je fakt. A byl dost natěšený.“, přiživil nápad Pietro.
„Dobře, rozjedu se tam.“, souhlasil Tom a odjel.
Asi za pět minut se vrátil a zeptal se Pietra: „Máš adresu?“
Pietro jen: „Jo, mám, Van Der Graaf-Strasse 121.“
„Dík!“, hlesl Tom a znovu odjel.
Dojel na místo a zakřičel: „Semireeee!“
Z jednoho okna se ozval hlas: „Tady vevnitř!“
Tom se tedy dostal pomocí kreditky dovnitř.
Vešel do ložnice a div se nezačal válet na zemi smíchy.
Na posteli ležel Semir, přikurtovaný k posteli, rukama i nohama, úplně nahý, to nejpodstatnější přehozené prostěradlem.
Tom se huronsky smál. „Co tu blbneš?“
Semir jen: „Nesměj se tak blbě, a odvaž mě! S Terezou jsme kapku blbli a ona mě zapomněla odvázat a odjela do Weltu. A asi jsem si udělal přitom něco se zády.“
Tom jej protáhl a místností se rozlehlo jasně slyšitelné křupnutí.
„Faajn, hned je to lepší.“, pochválil si Semir.
„Obleč se a pojď. Na služebně pak zavolej Tereze, že jsem byl nucen jít do bytu, když byl zamčen, ať se nezlobí.“, instruoval Tom Semira.
A odvezl jej na služebnu.
Další den:
Andrea si suverénně jede po dálnici do práce výjimečně sama.
Pietro už jel napřed, jelikož měl extra výjezd s Hottem.
Vedle její octavie se zjevil řidič modrého Audi a začal jí dávat gesty najevo, že je hezká, a že se mu líbí.
Andrea na něj celkem mile reagovala, ale dávala mu najevo, že to asi nepůjde.
Jakmile to dokončila, do audiny velmi silně začalo narážet a najíždět jiné Audi – černá Q7.
Na chvíli toho řidič terénního vozu nechal, aby se rozjel k poslední ráně, kdy poslal modré audi na svodidla, od kterých se vzneslo a převrátilo na střechu.
Troskám se vyhýbala Andrea tak vehementně, že dostala smyk a zapíchla škodovku do svodidel.
To ovšem nebylo vše.
Ohlédla se a začala z auta zdrhat, co to šlo.
O fous to stihla, ale do zadku jejího vozu narazil plný náklaďák písku.
Lehce poraněná zaběhla za řidičem modrého auta, který s ní předtím komunikoval.
„Jste v pořádku?“, zeptala se.
„Jo, celkem jo, díky.“ řekl a vysoukal se z auta.
Andrea samozřejmě alarmovala Pietra.
„Ahoj, co je?“, ozval se.
„Prosím tě, jsem na dálnici A4, asi 30. kilometr, bourala jsem, několik zraněných. Přijeď a já ti to osvětlím.“
„Boha jeho, co zas vyvedla?“, obrátil Pietro oči v sloup a rozjel se na místo dění.
Nakonec bylo těch plechů víc, než se čekalo.
Andrea se snažila vysvětlovat: „Tady ten muž, ten měl tu modrou audi, se mnou za jízdy flirtoval, nebo tak něco a najednou do něj začalo najíždět jiné terénní. Po další ráně přeletěl svodidla, já jak jsem se vyhýbala troskám, jsem nabourala do svodidel také a pak mi auto smetl náklaďák.“
Pietrova odpověď jí trochu namíchla: „Máš štěstí, že ta škodovka je v záruce, dostaneš zadáčo jinou.“ a usmál se.
Pietro se obrátil na toho již ošetřeného řidiče modré Audi: „Víte, jak vypadal, ten, kdo do vás najížděl?“
„Jistě, toho vola nezapomenu. A omlouvám se za ty posunky.“
„V pořádku, nejste jediný. Pojedete se mnou a sestavíme u nás portrét. Co vy na to?“
Řidič jen: „Dobře.“
Pietro si jej vzal na služebně stranou a sestavovali portrét.
„Víc už nevím, promiňte.“, skončil sestavování řidič.
„Myslím, že je to akorát. Děkujeme, můžete jít.“, pronesl Pietro a vyprovodil jej.
Vrátil se do kanceláře a vzal si ten papír s portrétem a do pléna zahučel: „Tohoto muže hledáme!“.
Portrétu si všimla Andrea a hlesla: „A kruci!“.
„Ty ho znáš!?!“, obořil se Pietro na Andreu.
„Jo, znám. Pojďte s Janem do kanceláře a já to vysvětlím.“
Celé trio se zavřelo a Andrea spustila: „Je to už hodně dávno. Ten muž se jmenuje Thierry van der Leeuwenhoek, ale já mu říkala „Leuwi“. Je to německý Holanďan, s bohatými rodiči, typické zlaté dítě. Jednu dobu jsme spolu na studiích chodili. Byla to tehdy velká láska. Ale po určité době už z toho ten elán vyprchal a já se rozhodla to skončit. Jenže Leuwi to nechtěl akceptovat a nikdy se s tím nesmířil. Po několika týdnech ze studíí zmizel a já o něm neslyšela, až nyní. Pietro promiň, já ti to chtěla někdy říct…“
„A kdy to jako mělo být, co?“, začal Pietro soptit.
„Ale já …“, začala Andrea natahovat, pak ovšem výrazně změnila mimiku: "Ty snad taky troubíš každou avantýru do světa?!"
Pietro neřekl ani popel.
Asi hodinu po té, co Andrea dojela po práci domů, kdosi zaklepal.
Andrea otevřela a ve dveřích stál Thierry s obřím pugétem květin.
„Ty jsou pro tebe, zlato!“, řekl a kytky jí předal.
Andrea ho odpálila: „Kruci, Leuwi, už je konec, pochop to, sakra. Už tě nemiluju. A ty kytky si vezmi.“
A bouchla dveřmi.
Za nimi se jen ozvalo: No jo, ten tlustej polda, co. Jak myslíš, holčičko. Pro tebe všecko.“
A najednou ticho.
Andrea se odvážila otevřít.
Otevřela a na zemi ležel pouze ten puget a cedulka. „Miluji tě.“
Pietro sice večer dorazil, ale Andrea nezamhouřila oči ani na minutu.
Ráno Pietrovi řekla: „Chce jít i po tobě! Včera se tak nějak vyjádřil.“
„Dneska musíme jet zase odděleně, aspoň zajedeš tu novou škodovku.“, jakoby ji Pietro nevnímal, byť ji slyšel a poslouchal.
Andrea se vydala na cestu.
Už se blížila ke služebně, když ve zpětných zrcátkách uviděla černou Q7, snažila se jí setřást, ale nedařilo se, jela úplně stejnou cestu jako ona.
Až po notné chvilce, kdy se vzdálila od služebny, Q7 náhle zastavila u chodníku a vystoupila z ní čtyřčlenná rodina.
Andrea si oddychla, ale roztržitě mezitím vjela do jednosměrky, kde jí málem nabral popelářský vůz.
Řidič popelářského vozu, vystrčil hlavu z okna a zařval: „Krávo blbá, když s tím neumíš, tak do toho nelez. Huso!“
Andrea vystoupila a ironicky se zasmála: „Haha, jste ukrutně vtipnej!“
Vycouvala a odjela na služebnu.
Den byl podezřele klidný, tak se uklidněná Andrea vrátila domů, ale opět sama, protože Pietra zaúkolovala Anna.
Otevřela, ale bylo jí s podivem, že bylo odemčeno.
Na zemi byly lístky růže, šla po jejich cestě, která ji dovedla do ložnice, kde byla lístky obsypána celá postel v jejímž středu bylo z růží vyskládané srdce, menší puget a malá krabička a lístek, na němž stálo: „Ahoj. Jak se máš? Thierry.“
Andrea vzala krabičku a otevřela jí – uvnitř byl drahý prsten s diamantem.
Zaklapla krabičku a zabručela: „Je to magor…“
Další den vše vypovídala Pietrovi s Janem.
„ A jedem za ním, už toho mám akorát dost. Takhle s ní manipulovat!“, vztekal se Pietro.
U domu Leeuwenhoeka.
„Dobrý den, jak Vám můžu pomoci?“, zeptal se úlisně.
„Máte černou Audi Q7, s SPZ D-NL 2222?“, uhodil Pietro.
„Mám, ale někdo mi jí včera ukradl a zrovna jsem chtěl jít na policii to ohlásit.“, odsekl Thierry.
„Co to meleš, předevčírem si sestřelil nevinného chlapa s Audi na dálnici“, vyprskla Andrea.
„Stále stejná, stále výbušná… To mám na tobě rád.“, uchichtl se Thierry.
„Když jste tam chtěl jít, tak půjdeme, no ne?, nabídl Jan.
„Ano, ale jestli dovolíte, rád bych nahoře v patře povypínal notebooky – mám v nich důvěrná data mých klientů, jsem zaměstnán u banky, ale to vám už jistě Andrea ráda pověděla, pane Zoolander.“, pokračoval Thierry v ironickém tónu.
„Jane, jdi radši s ním, preventivně.“, pobídl Pietro Jana, a ten se s ním vydal nahoru.
„Auuuuu, zdrhá. Pietro!!!!!!!!!“, zakřičel Jan.
Pietro vyskákal nahoru do patra a vydal se s Janem po střechách za Thierrym.
Několikrát vystřelili, ale nakonec jim utekl.
Jan okamžitě čapnul mobil a Hottemu sdělil: „Vyhlašte pátrání po Thierry van der Leeuwenhoekovi, s přezdívkou Leuwi. Má asi 190 cm a asi 85-90 kilo. Na sobě má černý oblek a bílou košili, krátký černý vlasy. Dík a čau.“
Duo se vracelo do bytu, kde seděla Andrea u videa a plakala.
Na videích byla ona natáčená při různých činnostech a dokonce tam byla hodinová nahrávka, jak spí.
Okolo videa bylo poházeno desítky rozstříhaných Pietrových fotografií a na stěně obří Pietrův plakát upravený jako terč na šipky.
Jan ucedil: „Ale mušku má přesnou! Bez urážky, Pietro.“ při pohledu na čtyři přesně zapíchnuté šipky uprostřed čela.
Vzlykající Andrea jen: „On mě celou dobu natáčel?“.
„Je to cvok!“, odvětil Pietro.
Dokonalý meshuggah!, na to Jan.
„Ty jsi Žid?“, namítl Pietro.
„Ne, ale líbí se mi to jjeich slovo.“, vysvětlil Jan.
Trio se vrátilo na služebnu.
Další den dostala Andrea mail.
Otevřela jej a začala hrát svatební melodie a součástí byl i pohyblívý obrázek Andrey ve svatebním.
„Podívejte, co mi poslal.“, a mail ukázala Janovi s Pietrem.
„Hezký!“, ironicky pochválil mail Pietro.
„Chci se sejít v zábavním parku Paradiseland, kde jsme se seznámili prvně. A chci si to vyříkat. Opravdu. Thierry.“
„To se hodí, aspoň ho tam odchytneme, Andreo, tobě dáme odposlech, neboj, budeme blízko a vše uslyšíme. Pietro, namontuj jí ho radši ty.“, řekl Jan a podal Pietrovi kabílky a sluchátko.
"Naaranžováno, neměl by na to přijít. A kdyžtak si vezmi zbraň. Ale dobře ji schovej.", radil Pietro.
Na místě Andrea pomalu vešla do parku, tedy resp. do strašidelného hradu.
Vozík byl připraven a jakmile dosedla, rozjel se.
„Pán je originální.“, nahlas přemítala Andrea.
Uprostřed trasy se vozík zastavil a za stínu vystoupil Thierry.
„Tak mě tu máš, co ode mě chceš. Chtěl sis promluvit.“, otevřela Andrea konverzaci.
Thierry jí obešel a chytil zezadu. Sluchátko odhalil ihned.
„Ty couro, chceš ze mě dělat vola?“ a odstrčil jí.
Andrea se otočila a namířila na něj zbraň. „Mě nestřelíš, na to mě moc miluješ a navíc mě beztak mineš.“
Andrea vystřelila, ale minula.
„Co jsem říkal.“, a karate kopem vyrazil Andree pistoli a srazil i samotnou Andreu na zem.
To už ovšem ale Pietro a Jan zpozorněli, jelikož nic neslyšeli.
Vystřelili z aut a okamžitě běželi dovnitř.
Začali ihned střílet, Thierry sebral Andree zbraň a střelbu opětoval.
Když vystřílel zásobník, začal utíkat.
„Za ním, ten nám nezdrhne!“, bojovně zakřičel Pietro.
Andrea se mezitím vzpamatovala z omráčení a vydala se s nimi za ním.
Thierry naskočil do svého jiného vozu – zeleného Jaguaru a ujížděl.
Trio se otočilo k Janovu mercedesu a vydalo se za ním.
Asi po deseti minutách se na cestě otevřel pískový lom – první vjel Jaguar a hned za ním Mercedes.
„Tady nemá kudy utéct!“, usmál se Pietro.
„Co blbne?“...
Jaguar skočil z jednoho srázu, ve vzduchu vybuchl a dopadl na střechu.
„Odchod hodný magora.“, ocenil Pietro čin.
Zastavili a seběhli dolů.
O nějakou dobu později dorazili technici.
„Já nechci nic říkat, ale z toho chlápka nemohlo nic zbýt, ani atom.“
Jan ve vztahu k Andree na něj prohodil: „Ty holt si Ralfe, vůl.“
„Ó,slečinky neviděli ještě spáleninu…“, vyprskl Ralf a sbalil si fidlátka.
Andrea suše prohodila: „Byl to sice kretén, ale tohle si nezasloužil, ani on.“
Pietro jí odsekl: „Nech bejt, aspoň bude klid.“
Jan se zastal Pietra: „Jo, byl to blázen, šel po vás obou, čili za mě – žádná škoda.“
Večer na služebně si celé trio sedlo u skleničky dobrého špiritusu, který dodal Hotte.
Respektive Jan si ho dodal sám z Hotteho stolu.
„Na Thierryho, největšího cvoka v dějinách!“, prohlásil Jan a všichni tři si cinkli.
Jan poté konstatoval: „Jdu na záchod, je to vážně záchodohonka.“
A utíkal.
Andrea se přitulila k Pietrovi: „Proč my se vlastně ještě nevzali?“.
Pietro se zasmál a ucedil: „Už máš moc napito a moc mluvíš. I tak tě mám rád. Pojď, jdeme spát.“
A uložil Andreu v kanceláři.
Jan po návratu ze záchoda: „Kde je Andrea?“
Už měla vypito, tak spí u nás v kanclu.
O další tři dny později Andrea usedla ke stolu, ale hned po dosedu zazvonil telefon.
Andrea jej zvedla a představila se.
Zastřený hlas jen: „Vůz, který hledáte, je na parkovišti Königsfrost."
Jan s Pietrem se tam rozjeli.
A opravdu, Thierryho „ukradená?“ Q7, na kterou se málem zapomnělo, tam stála.
Jan s Pietrem jí prohledali, jak to šlo.
Jan otevřel dveře od řidiče a uslyšel cinknutí, ale na zemi nic neleželo.
Pietro otevřel kufr a druhé cinknutí.
Pietro pohlédl dolů a zařval: „Všichni pryč, vyletí to do luftu!!!“.
Výbuch byl tak silný, že auto se rozlomilo napůl.
„Už mě vážně s—e, Jane.“, zuřil Pietro.
Zazvonil Pietrovi mobil.
„No!“, houkl do telefonu.
Volala Andrea.
„Znovu volal, ale teď prý, že další auto stojí na parkovišti Königshorse.“.
Duo se tam rozjelo.
Mezitím na služebně zůstala nevědomky Andrea sama.
Všichni někde jezdili.
Šla do komisařů kanceláře a hledala u Pietra nějaké papíry.
Najednou se za ní ozval známý hlas:
„Ahoj, zlato!“.
„Thierry, co tu děláš?“
Skočil po ní.
„Ty malá svině, se mnou už si hrát nebudeš, zase budeš moje, uvidíš! Ty štětko!“.
Ale to už se vraceli Pietro a Janem, jelikož Königshorse byla bouda.
Než jsme vešli, on vyskočil otevřeným oknem a utekl.
Jan jej ještě zahlédl.
Andrea hlesla: „To byl on, pořád žije!“.
„To není možný, vždyť jsme viděli, jak vyletěl do luftu.“, odvětil Jan.
„Očividně v tom autě nebyl, pak je ovšem otázka, kdo v tom Jaguaru vybouchl.“
„Nejspíše bezdomovec, kterého předtím zabil, ty nikdo nepostrádá.“, napadlo Pietra.
Další den ráno vyrážela do práce opět bez Pietra.
Jakmile zavřela a zamkla, zezadu jí čapl Thierry a uspal jí éterem.
Asi po půl hodince až hodince se pozvolna probírala.
Rozhlédla se – všude vypulírováno, uklizeno, a naaranžované jako místnost na zámku – svíce, velký švédský stůl apod.
Pohlédla na sebe a vyjukla překvapením, když si všimla, že je kompletně ve svatebních šatech.
Částečně působil asi éter, ale první, co ze sebe dostala, bylo: „Pietro je sice občas excentrik, ale tohle?..."
Vzápětí ji ovšem došlo, že tohle asi není Zoolanderovo práce…
Atmosféru zámecké místnosti kazil výtah naproti ní a malý digi-displej počtu pater, pokud byl výtah v provozu.
Výtah se najednou otevřel a vystoupil z něj Thierry.
Oděn v skvěle padnoucím černém obleku, s úhledně načesanými vlasy a upravený.
„Vypadáš hodně dobře. To se mi líbí.“, pochválil Andreyin vzhled.
„Jsi blázen. Koukej mě pustit!“, varovala jej (nebo se o to aspoň pokusila) Andrea.
„To nepůjde, přece neutečeš od svatby?, odvětil jí starostlivě Thierry.
Na stanici už měli Jan a Pietro o Andreu starost.
Kromě nich se tam stavila i Tereza, když přišla za Semirem.
„Pietro, já nechci jakkoli rejt, ale třebas ti frnkla, u ní nevíš.“, vystřelila Tereza.
„Blbost.“, odmítl Pietro.
Jan přemýšlel, kde by mohla být.
„Hele, něco mě napadlo. Pamatuješ, jak jsme byli v tom jeho bejváku?“
„Jo.“, přikývl Pietro.
„Tak, když jsme se vraceli, tak Andrea koukala na ty videa. Na hodně z nich byla veletržní věž. A jelikož očividně nezemřel, tak ji nejspíše unesl a odvedl tam.“
„Hele, na tom něco bude. Navrhnu tě na vyznamenání a povýšení.“, potěšil Jana Pietro.
„Je to dost daleko, snad to stihnem.“.
Dojeli na místo, vystoupili a jeli výtahem.
To už si ovšem Thierry všiml, že se pohybuje počítadlo pater a vyštěkl: „Svině, všecko musej podělat!!“.
Chytil Andreu a odtáhl jí s sebou nahoru na střechu.
Duo vyjelo až do posledního patra, kde už jen našli prázdnou nafintěnou místnost a svatební závoj.
„Byli tu, ale kde jsou kruci teďka?“, podivil se Pietro.
Řev Andrey ne ale nedal přeslechnout.
„Nad námi.“, odsekl Jan.
Vyběhli za nimi.
Na střeše stál Thierry a Andrea o on byl odhodlán s ní skončit dolů.
„Když ono to jináč nejde, holka, skočíme a skončíme to všecko spolu. Páč když tě nemůžu mít já, nebude tě mít nikdo! A teď vypadněte, nebo jí vážně shodím!", volal Thierry.
„To neuděláš, na to jí máš moc rád.“, překvapil Pietro asi nejen sebe.
Pokýval na Jana, aby za ním vylezl.
„Tak sleduj!“, a do Andrey strčil.
Ta se o obřím řevem řítila dolů, ale zachytila se o jednu reklamní plachtu, která ovšem začala povolovat.
Sletěla o několik pater dolů a byla aspoň kousek od okna, ale ne dost.
„Pietro, že by ses pohnul a pomohl mi?!“, jíkala Andrea.
„Na to že ti jde o kejhák, jsi nějak protivná, miláčku!“, zakřičel na ní Pietro.
Ten si povšiml lana, které tam bylo stočené.
Pevně jej přidělal k zábradlí (ne úplně novému) a druhý konec ovázal okolo sebe.
„Snad je dost dlouhé, pevné a má velkou nosnost…“, procedil sarkasticky Pietro.
„To bude bolet…“
A skočil za ní.
Měl velké štěstí, lano bylo akorát.
Mezitím se Jan pral s Thierrym.
Ten mu sice uštědřil pár dobře mířených, ale Jan jej dobře trefeným kopem omráčil a přikurtoval pouty k zábradlí.
Shlédl dolů a uviděl páreček visící ve vzduchu.
„Hned jsem u vás!“, zakřičel.
„To by bylo celkem fajn.“, odvětil Pietro.
Jan sbíhal po schodech, co mu nohy stačily.
Po několika patrech si všiml, že přímo naproti oknu, kde stojí, oba visí.
Otevřel a vysadil okno.
„Dobrý, zkuste se ke mně nějak dostat“.
Pietro na Andreu: „Jsi lehká, zkus se rozhoupat. Stačí trochu a pak se pusť, já tě chytnu.“
Andrea poslechla a tak se taky stalo.
„Dosáhneš na Jana?“, zeptal se Pietro.
Andrea se natáhla co šlo, Jan taky.
„Ne“, odvětila.
„Začínám cítit, že to lano už dlouho nevydrží, ale nic jiného mi nezbývá – zkusím se rozhoupat a až budeš Janovi nejblíž, chytni se ho, a přelez.“
Pietrovi stačily tři zhoupnutí, aby se Andrea dostala k Janovi a dokázala přelézt.
„Hezký kalhotky.“, pousmál se Pietro.
„A včíl mně.“
Rozhoupal se více, a Jana se chytil taky.
Pomohl mu se sebou, aby to měl jednodušší.
Sotva se Pietro dostal dovnitř do bezpečí, Jan si všiml letícího kusu zábradlí, za kterým vlálo lano.
„Pietro, průšvih. Ty ses vázal k zábradlí?“.
Než mu Pietro odpověděl, cuklo s ním zábradlí zase směrem z okna.
Pietro instinktivně roztáhl ruce a zapřel se, co to šlo.
„Fofrem to Jane, odvaž, je to těžký!“.
Povedlo se a trio pohlédlo z okna.
Zábradlí i s lanem dopadlo s ranou dolů.
Andrea si sundala střevíčky a hodila se z okna.
Pietro naštvaně odvětil: "Já doufám, že tohle byl jedinej chlap, o kterým si mi neřekla.“
Andrea jen: „Jo, vlastně, počkej, znáš jména Karl Beckowski, Günther Reinert a Markus Friedwinkler??...“
„Děláš si srandu, doufám.“, odsekl Pietro.
„Neboj dělám. A po dnešku si dám načas oraz i s myšlenkou svatby. Tak se nemusíš bát.“, zklidnila jej Andrea.
„Vy jste tedy páreček, všechna čest.“ zakončil dění Jan.
Sešli dolů a sledovali, jak kolegové odvádějí spoutaného Thierryho do vozu.
Druhý den jim znovu rozdělovali kanceláře....
|
